"Omnia vincit amor" - Nade vším vítězí láska

Básničky a pohádky pro děti

Kéž úsměv na tváři ten jejich den ještě víc rozzáří.

Ať kluci, anebo holčičky s blonďatými vlásky, všechny jsou naše největší lásky.

Čeká tu na ně pohádka, básnička, číst může kdokoliv, já, nebo babička...

Jestli už únava zmáhá vás, poslouchejte jen, čte vám můj hlas.

Sladké snění... s básněním i bez básnění! 

Básnička pro děti z Peterboroughu v Anglii 

Pro Compas charitu (básničku recitovaly děti na závěrečné akademii na konci školního roku) http://www.compas.org.uk/blog/

Básnička se líbila natolik, že se stala hymnou charity a najdete ji tedy na jejich stránkách. Není větší odměny, než dětská radost.

 

Dnes už to nie je žiadnou raritou,

že pomoc nájdem s Compasom charitou.

Ak mám pocit, že stratený som,

môžem sa o všetkom poradiť s Compasom.

 

Kadiaľ sa vydať a v akom smere,

tu mi pomôžu, je to o dôvere.

Ťažkosti v škole, napríklad v jazyku,

s Compasom vyriešim, je to len o zvyku.

 

Že už si zabudol rodnú reč?

Zase sa naučíš, len malé leč.

Sobotná škola skôr bola bežná,

dnes už ju vo svete málokto spozná.

 

V desať až dvanásť, vždy v tomto čase,

každú sobotu sa stretneme zase.

Do školy chodíme veľmi radi,

sme tu spoločne s kamarátmi.

 

Čo sa tu učíme, to nás veľmi baví,

je to pre všetkých presne to pravý.

Nech je to kreslenie, alebo tanec,

vždy nás mrzí keď zazvoní zvonec.

 

V knihovně můžu si půjčit Kmotra,     

mladší spíš vyberou Harryho Pottera.

Pak je tu knížka, co má být svatá,

„Bohatý táta, chudý táta“.

 

Může být pro tebe inspirací,

jak si najít dobrou práci.

Nebo jak začít podnikat

A nic náhodě nenechat.

 

Ať utkví ti v hlavě jen jediná věta,

je jedno, z jakého jsi koutu světa.

Vzpomeň si na svou rodnou zem.

Odkud pocházím? Odkud jsem?

 

Jaké jsou tradice, lidové zvyky,

jakými se tam hovoří jazyky?

Je jedno odkud já, či ty jsem.

Compas pomáhá lidem všem.

 

Žít v míru a lásce je náš sen,

společným úsilím toho dosáhnem.

Pak budou děti nejen z Peterborough mít,

takový život, který chtějí žít.

6/2018

Pohádka "O studánce"

Napsal a ilustroval Marian Dynoslav Burič http://dynoburic.sk

Přeložila do češtiny a předčítá Pavlína Adamcová, má maličkost :-)

 

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa...) jsou u mě v bezpečí a budu (Pavlína Adamcová) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy. Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání audiopohádky a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu. Ochrana osobních údajů

Na okraji lesa žil v malé chaloupce chudý dřevorubec se svojí ženou a pěti dětmi. Aby dřevorubec nasytil hladové krky, kácel suché stromy a potom je dával ve vesnici k topení. Za dřevo dostal vejce, nebo bochník chleba, občas i nějakou tu slípku a pár mincí. I když byli dřevorubec a jeho rodina chudí, žili spokojeně. Ovšem jen do té doby, než jedno z dětí onemocnělo. Peníze na doktora neměli, a tak se dřevorubec vydal znovu do lesa, aby nasbíral více dřeva. Suchých stromů však bylo čím dál méně, a tak musel jít hlouběji do lesa.

Jak tak kráčel lesní cestičkou a přemýšlel nad svým těžkým osudem, zaslechl někde poblíž zurčet vodu. „Hm, čerstvá voda mě osvěží a snad přijdu na jiné myšlenky,“ pomyslel si dřevorubec a šel za zvukem vody. Za chvilku objevil malou studánku. Byla celá zasypaná listím a hlínou. „Trochu tě vyčistím“, pomyslel si dřevorubec a dal se do práce. Když studánku vyčistil, pokračoval a postavil i malý přístřešek z větví, aby do ní nepadalo listí, a ohrádku, aby do ní nepadala hlína. „Úplně jsem se zapomněl napít“, zasmál se dřevorubec a ponořil dlaně do studánky.

„Děkuji ti, dobrý člověče“, ozval se tichý hlas. Dřevorubec se ohlédl, ale nikoho neviděl. „Děkuji, že jsi mě vyčistil. A také za stříšku!. Hned se cítím lépe, zněl spokojeně hlas. Dřevorubec se naklonil nad studánku. To ty...? Nevěřil vlastním uším. „Ano, já. Roky do mě padá listí a déšť naplavuje hlínu. Ale ty jsi mi velmi pomohl a já se ti za to odvděčím. Naber si vodu do čutory. Je zázračná. Stačí jeden lok a vyléčí všechny nemoci. Dřevorubec si nabral plnou čutoru, poděkoval studánce a utíkal domů.

„Ženo moje, mám lék“, křičel celý zadýchaný, když vběhl do dveří. Potom poodešel k posteli, na které leželo nemocné dítě a otevřel čutoru. „Napij se,“ povídá. Když se dítko napilo, vyskočilo z postele a utíkalo za ostatními sourozenci na dvůr, jakoby mu nikdy nic nebylo. Dřevorubec povyprávěl ženě, co se mu přihodilo. Zvěst o zázraku se za chvíli rozletěla po celé vsi a do chaloupky dřevorubce začali chodit lidé s různými nemocemi. A dřevorubec všechny vyléčil jediným douškem zázračné vody. I jemu a jeho rodině se vedlo o moc lépe.

Ve vsi ovšem žil bohatý a lakomý řezník, kterému dřevorubcův úspěch nedal spát. „Jak jen to dělá? Vždyť to není žádný doktor. Musím tomu přijít na kloub“, honilo se mu po nocích hlavou. A tak i on šel k dřevorubci a předstíral, že je nemocný. „Napij se“ vyzval ho dřevorubec. „Hm, takže je to pravda, že léčíš obyčejnou vodou?“ optal se řezník, když se napil. „Není obyčejná, ale zázračná“, usmál se dřevorubec. „No, děkuji ti, ale nemám ti čím zaplatit. Peníze jsem zapomněl. Víš, byl jsem opravdu velmi nemocný,“ lhal řezník. „Nevadí, hlavně, že už je ti dobře“, usmál se dřevorubec a přátelsky poplácal řezníka po zádech. Ten se odebral domů. 

„Mít takovou vodu, byl bych ještě bohatší. Musím zjistit, odkud jí dřevorubec bere“, přemýšlel cestou.

A tak když šel dřevorubec doplnit vodu do čutory, řezník ho sledoval. Když došli ke studánce, řezník se schoval za strom. Dřevorubec vyčistil studánku, nabral vodu, poklonil se, poděkoval studánce a odešel domů.

„Hm, z takové obyčejné studánky je ten zázrak?“, divil se řezník. Ale vodu nabral. A do třikrát větší čutory, než měl dřevorubec. Když řezník došel do vesnice, už cestou ke svému domu vykřikoval: „Lidi, pojďte se léčit  ke mně. Už nemusíte vážit cestu k dřevorubci“.

Pravdou bylo, že cesta k dřevorubcovu domu byla dlouhá a do kopce. Takže lidé uvítali, že mají doktora ve vsi a hned ho také nemocní navštívili. Ale ani plný pohár vody z řezníkovi čutory je nedokázal vyléčit. Někteří mu vynadali do šarlatánů, jiní jen mávli rukou, ale nakonec odešli všichni. Řezník se hrozně rozzlobil. „Proč to tomu chudákovi funguje a mně ne?“ A vydal se pro vysvětlení rovnou k dřevorubci.

„Ihned mi prozraď, jak to děláš,“ křičel na překvapeného dřevorubce, když vešel do dveří. „No, já jsem byl ke studánce slušný, nic víc,“ odpověděl dřevorubec. „Pche, to tak. Já, nejbohatší člověk ve vsi, se budu klanět a děkovat nějaké studni. Já jí ukážu,“ a rozzlobený se vydal ke studánce. Jen co k ní došel, vzteky rozbil stříšku. „Však uvidíme, jestli mě budeš poslouchat,“ křičel kopajíc hlínu do vody.

„Aaau, moje noha!“, řezník přestal kopat, až když si poranil nohu o kámen. Skuhrající a kulhající se nakonec odebral domů. Když se konečně dobelhal domů, otevřel čutoru, že si vyléčí nohu, přesvědčený, že studánce dostatečně ukázal, kdo je tu pánem a koho bude poslouchat.Jen co se napil, shrbeně utíkal na záchod, taková ho chytila křeč. A břicho ho nepřestalo bolet celý den, ani celou noc. To se mu studánka odvděčila za to, jak se k ní zachoval.

Dřevorubec šel další den ke studánce doplnit vodu. Našel však jen polámanou stříšku, a ještě vlhkou hlínu. Voda úplně zmizela někde pod zemí. Dřevorubci bylo smutno. „Snad nyní pomůžeš někde jinde a někomu jinému. Já ti za vše děkuji“, povzdychl si. Cestou se zamyslel. Teď budou mít s dětmi a se ženou víc klidu, protože měli dům každý den plný nemocných vesničanů. A je pravdou, že na některé nemoci by stačil bylinný odvar, či teplá polévka. „V nejhorším případě v lahvi nějaká ta kapka ještě zůstala,“ usmál se dřevorubec.

A to je konec pohádky!

"Zázračná studnička"

Napsal a ilustroval Marian Dynoslav Burič http://dynoburic.sk

Přeložila do češtiny a předčítá Pavlína Adamcová, má maličkost :-)

 

Na okraji lesa žil v malom domčeku chudobný drevorubač so svojou ženou a piatimi deťmi. Aby drevorubač nasýtil hladné krky, rúbal suché stromy a potom ich predával v dedine na kúrenie. Za drevo dostal vajcia alebo bochník chleba, občas i nejaké to kura a pár mincí. Aj keď boli drevorubač a jeho rodina chudobní, žili si spokojne. Až dovtedy, kým jedno z detí nezačalo chorľavieť. Peňazí na doktora nemali, a tak sa drevorubač vybral znova do lesa, aby nazbieral viac dreva. No suchých stromov bolo čoraz menej a tak musel zájsť hlbšie.

Ako tak kráčal lesnou cestičkou a premýšľal nad svojím ťažkým osudom, začul niekde na blízku zurčať vodu.,Hm, čerstvá voda ma osvieži a snáď prídem aj na lepšie myšlienky,‘ pomyslel si drevorubač a šiel za zvukom vody.O krátku chvíľu naozaj objavil malú studničku. No tá bola celá zasypaná lístím a hlinou. ,,Trochu ťa vyčistím,“ povedal si drevorubač a dal sa do práce. Keď studničku vyčistil, pokračoval a postavil aj malý prístrešok z konárov, aby do nej nepadalo lístie a ohrádku, aby do nej nenaplavovalo hlinou. ,,Aj som sa zabudol napiť,“ zasmial sa drevorubač a ponoril dlane do studničky.

,,Ďakujem ti, dobrý človek,“ ozval sa tichý hlas. Drevorubač sa poobzeral, no nikoho nevidel. ,,Ďakujem, že si ma vyčistil. A aj za striešku. Hneď sa cítim lepšie,“ vzdychol spokojne hlas. Drevorubač sa naklonil nad studničku. ,,To ty...?“ neveril vlastným ušiam. ,,Áno, ja. Roky do mňa padá lístie a dážď naplavuje hlinu. Ale ty si mi veľmi pomohol a ja sa ti odvďačím. Naber si vody do čutory. Je zázračná. Stačí hlt a vylieči všetky choroby.“ Drevorubač si nabral plnú čutoru, poďakoval studničke a utekal domov.

,,Žena moja, mám liek,“ kričal celý zadýchaný, keď vbehol do dverí . Potom podišiel k prični, na ktorej ležalo chorľavé dieťa a otvoril čutoru. ,,Napi sa,“ povedal. Keď sa dieťa napilo, vyskočilo z prične a utekalo za ostatnými súrodencami na dvor, akoby mu nikdy nič nebolo. Drevorubač vyrozprával žene, čo sa mu prihodilo. Chýr o zázraku sa o chvíľu rozletel po celej dedine a do drevorubačovho domčeka začali chodiť ľudia z rozličnými chorobami. A drevorubač všetkých vyliečil jediným dúškom zázračnej vody. I jemu a jeho rodine sa vodilo oveľa lepšie.

No v dedine žil bohatý a lakomý mäsiar, ktorému drevorubačov úspech nedal spávať. ,,Ako to len robí? Veď to nie je nijaký doktor. Musím prísť veci na koreň,“ preháňalo sa mu po nociach hlavou. A tak sa i on pobral k drevorubačovi a predstieral, že je chorý. ,,Napi sa,“ ponúkol ho drevorubač. .,,Hm, takže je to pravda, že liečiš obyčajnou vodou?“ opýtal sa mäsiar, keď sa napil. ,,Nie je obyčajná, ale zázračná,“ usmial sa drevorubač. No, tak ti ďakujem. Ale nemám ti čím zaplatiť. Peniaze som zabudol. Vieš, bol som naozaj veľmi chorý,“ klamal mäsiar. ,,Nevadí, hlavne že už ti je dobre,“ usmial sa drevorubač a priateľsky potľapkal mäsiara po pleci. Mäsiar sa pobral domov.

,Mať takú vodu, bol by som ešte bohatší. Musím zistiť, odkiaľ ju drevorubač berie,‘ premýšľal cestou.

A tak keď si šiel drevorubač doplniť vodu do čutory, mäsiar ho sledoval. Keď došli k studničke, mäsiar sa skryl za strom. Drevorubač vyčistil studničku, nabral vody, poklonil sa, poďakoval studničke a pobral sa domov. ,,Hm, z takej obyčajnej studne je ten zázrak?“ čudoval sa mäsiar. Ale vody si nabral. A do trikrát väčšej čutory, akú mal drevorubač.

Keď mäsiar došiel do dediny, už cestou k svojmu domu vykrikoval; ,,Ľudia, poďte sa liečiť ku mne. Už nemusíte merať cestu k drevorubačovi.“ Pravdou bolo, že cesta k drevorubačovmu domu bola dlhá a do kopca. Takže ľudia uvítali, že majú doktora v dedine a hneď ho chorí aj navštívili. No ani plný pohár vody z mäsiarovej čutory ich nedokázal vyliečiť. Podaktorí mu vynadali do šarlatánov, niektorí len kývli rukou, ale napokon všetci odišli. Mäsiar sa hrozne nahneval. ,,Prečo to tomu chudákovi funguje a mne nie?“ a pobral sa po vysvetlenie rovno k drevorubačovi.

,,Okamžite mi prezraď, ako to robíš,“ kričal na prekvapeného drevorubača, keď vošiel do dverí. ,,No, ja som k studničke bol iba slušný, nič viac,“ odpovedal drevorubač. ,,Pcha, ešte že čo. Ja, najbohatší človek v dedine, sa budem klaňať a ďakovať nejakej studni. Ja jej ukážem,“ a nazlostený sa vydal k studničke. Len čo k nej došiel, od hnevu rozmlátil striešku. ,,Veď uvidíme, či ma budeš poslúchať,“ kričal kopúc hlinu do vody. ,,Áááu moja noha!“ prestal mäsiar vystrájať, až keď si poranil nohu o kameň. Stále šomrajúc a krívajúc sa napokon pobral domov. Keď konečne dokríval domov, otvoril čutoru, že si vylieči nohu, presvedčený, že studničke dostatočne ukázal, kto je tu pán a koho bude počúvať. No len čo sa napil, skrčil sa a utekal na záchod, taký kŕč ho chytil. A brucho ho neprestalo bolieť celý deň a celú noc. To sa mu studnička ,,odvďačila“ za to, ako sa k nej zachoval.

Drevorubač šiel na ďalší deň k studničke doplniť vodu. No našiel iba polámanú striešku a ešte vlhkú hlinu. Voda úplne zmizla niekde pod zemou. Drevorubačovi bolo smutno. ,,Snáď teraz pomôžeš niekde inde a niekomu inému. Ja ti ďakujem za všetko,“ povzdychol si. Cestou sa zamyslel. Teraz budú mať s deťmi a ženou viac pokoja, pretože mali dom každý deň plný chorľavých dedinčanov. A pravdou je, že na niektoré choroby by stačil bylinný vývar, či teplá polievka. ,,V najhoršom prípade v čutore nejaká tá kvapka ešte ostala,” usmial sa drevorubač.

A to je koniec pohádky!

Den dětí, básnička už k vám letí!

 
Nedávno to byl maminek den
a už zase slavit budem'.
A dnes to bude hodně veselé,
ať máte doma raráška, nebo dítko nesmělé, 
není to žádná narážka!
Je prostě fuk, zda je to holka nebo kluk.

Dárečky, soutěže, to děti baví,
hlavně, že rodiče s nimi to slaví.
Tak ať jsou především zdraví!
To teta Pavlína praví :-)

Den dětí. To nám to ale letí!
Jeden, druhý, a pak třetí...
Rok s rokem se sejde,
jinak to ani nejde a ejhle,
dítko ze školy vyjde.

Krev naší krve, naše lásky,
nejen holčičky s dlouhými vlásky,
ani na kluky nevytahujme pásky,
zaslouží si všichni mnoho lásky.

A že občas zazlobí? 
Většinou, když se to nehodí?
Oni nám to rázem vynahradí.
A pak třeba časem vrátí, co jste jim dali.
My jsme to rádi udělali a nic za to nečekali.

Že dnes je jiná doba?
Dřív bylo vše snažší?
Jsou jenom zrcadlem naším.
I když se doba mění,
tak zlé to zase není :-)

Tak už je nechme, ať si hrají,
ať ten svět sami prozkoumají,
a přestože oporu v nás vždy mají,
čumáčky si sem tam nabouchají.
Když vyrostou, kolikrát více než my znají.

Je to to nejlepší, co jim lze do vínku dát,
celý den, ne-li život, se s nimi stále jen smát.
Tak ať ten dnešní den ještě víc rozzáří
jejich bezbranný bezelstný úsměv na tváři.

Co si tak člověk pamatuje z dětských let,
když se jen letmo vrátí zpět?
Že život je prostě krásný, to je jasný!
To bohatě stačí!
Jedna jediná věc, aby byl v životě šťastný, zdravý, měl mnoho lásky... Pak také bude, a to vždy a všude. A ani on nebude na děti vytahovat pásky. Co jim tedy do života přát? Možná se budu opakovat, ale... Opakování je matka moudrosti a nikdy jí není dosti :-) Ať dokážou se i jako dospělí radovat a smát. Ať přesně ví, kdo je jejich pravý kamarád a kdo je má doopravdy rád. Přijde-li problém, ať hravě jej vyřeší hned, jak je to naučil rodič, nebo třeba i jejich děd. Ať milují nejen sebe, ale všechny, celý svět, tedy bez výjimek. Ať takový je tedy náš potomek :-) To přeji našim dětem, ale i nám všem!
S láskou PavčaA


 

Pro teenagery! Hlavně ty mé :-) 

Ve verších občas i nadávám,
tak je tu s lehkou obavou přikládám.

Je to tak těžké dojít s košem?
Můžeš se potkat třeba s listonošem.
Prohodit pár slov, rozdat úsměvy,
nadávat mě vám už vážně nebaví.
Ale pokud to s vámi jinak nejde,
vyčiním vám zas, co na tom sejde.
Dokud nepochopíte jednu věc,
že nás tu bydlí více přec'.
Dělba práce, to je to pravé,
nádobí, žehlení, zvládneme hravě.
A jestli to opravdu nepochopíte,
tak už se, přátelé, ani nenajíte!
Nákupy, vaření, jsou žrouti času,
lepší je společně držet basu.
Pak budu milá, vždyť mě znáte,
vím, že mé výlevy rádi nemáte.
Tak už si dejte konečně říct,
a pomáhejte mi o trochu víc.
Nebo mám zas křičet z plných plic?
Tím nevyřeší se, myslím, ale vůbec nic.


S láskou mamča PavčaA




11/2017