Věřím, že jsi ten, který osuší mé slzy,

věřím, že ve tvém náručí budu již brzy.

Věřím, že jsi tím, kdo jizvy v mém srdci zahojí,

i ten, kdo se mých nálad a nemocí nebojí.

 

S tebou se cítím prostě celá, nejen půl,

za tím si stojím, chybíš mi, lásko, jako sůl.

Věřím, že spolu budeme již brzy,

pravila kartářka, pravily hvězdy...

 

Věřím v anděly, že plní naše přání,

věřím v jejich moudrost, ale i načasování.

Věřím, že nic v životě není jen pouhá náhoda,

vše je tak jak má být, takže klídek a pohoda.

 

Věřím, že v lásce zestárneme spolu,

ač to v životě chodí občas nahoru i dolů.

Věřím, že jen ty jsi ten jediný a pravý,

s tím je spojené i to ostatní, celistvost a zdraví.

 

Věřím, že andělé svedou naše cesty opět dohromady, zpátky,

a já budu počítat jen na prstech jedné ruky bez tebe pátky.

Věřím, že ač jsme se neviděli již pár let,

dá se vše jakoby mávnutím proutku vrátit zpět.

 

Věřím, že mě máš hluboko v srdci, tak jako já tebe mám,

věřím pevně, ač tě zatím, lásko, tak málo znám.

Však stačí mi bohatě to, co o tobě, zlato, vím,

jsem  smířená s tvým životem, věkem, se vším tím...

 

Věřím, že ti druzí neměli díky tobě šanci,

a tak se stali v mém životě psanci.

V mém srdci hluboko mám stále tebe

a věřím, že ti to potvrdí klidně i nebe.

 

Věřím v nás a naši lásku, která byla a je jedinečná,

věřím, že všechna ta slova, má i tvá, nebyla zbytečná.

Ve tvé blízkosti cítím to, že jsem doma,

 a tak mi odpusť, že nejsme spolu a že jsem zatím stále sama.

 

Věřím, že je to konec jedné dlouhé smutné etapy a věřím,

že v té další už nebudeš nikdy chybět ty.

Věřím, že tato slova k tobě brzy nějakým zázrakem doletí

a vím, že pak společně staneme v láskyplném objetí.

 

Nechť ti andělé tuto depeši brzy úspěšně donesou,

protože stále nejsem obeznámena tvou adresou.

Věřím však, že láska si vždy cestu najde,

ať už dříve, či později, co na tom sejde.

 

Věřím, že bylo lehké mě milovat a těžké se mě vzdát,

ale věř, prosím, že jsem to měla zrovna také tak.

 

 S láskou Pavča

 

2/2020

 

 

 

Nevadí, že princ byl ještě malý,
tak jak to napsal Exupéry.
Láska přec v každém věku kvete,
a tak vše ukryl v jediné větě.

Pro něj byla vzácnou květinou,
na celém světě jednou jedinou.  
Jedinou svého druhu ve vesmíru celém,
miloval jí zkrátka duší i tělem.

Hvězdné nebe a hvězdný prach,
všechno je ukryto ve hvězdách.
Miloval západy slunce a koukal na ně sám.
Stejně tak vzhlížel ke hvězdám.

Byl na celé planetě tak sám,
že jen přítel by zahojil jeho šrám.
To nejdůležitější mnohdy vidět není,
a tak jej čekalo milé překvapení.

Tušil, že pro něj roste, nejednu noc i den,
a když pak rozkvetla, nadechl se jen...
Jste tak krásná, řekl, jako sen.
Odvětila jen, rozcuchaná jsem.
On na to, jste dokonalá! A otřásla se zem.

Dopustil se pak velké chyby,
když najednoul měl jisté pochyby.
Snad proto, že byli tak mladí,
a přesto, že měli se moc rádi.

Opustil svoji lásku, svoji růži,
až bolestí dech se z toho úží.
Už ví, že i mezi lidmi může být člověk sám,
i když to byl kouzelný Malý Princ sám.

Vyrůst nevadí, to je běžné,
horší je opustit dětské snění.
Ztratit srdce pro věci něžné
a upadnout v zapomnění.

Na zemi kvete tolik druhů růží,
to, co on nalezl, bylo ukryto jen v jeho růži.
Vím, že mnozí by chtěli být v jeho kůži,
jen aby se mohli vrátit ke své růži.

Je na obloze spolu s ní,
možná to jenom divně zní,
já ovšem víru svou pevnou mám
a přeji ji ze srdce také vám.

 S láskou PavčaA

 

 

Ilustrace od mého kamaráda, spisovatele a ilustrátora, Dyna Buriče.

 6/2017

 

Pohlédnu-li Ti, lásko, do očí,
mé srdce rázem do výšin vyskočí.
Pro ten pohled bych zemřít schopná byla,
proč já se jen tenkrát nezastavila?

Tak moc, byť beze slov, v něm řečeno bylo,
jako by prosil mne, zůstaň tu, vílo.
Přehrávám si jej v hlavě zas a zas,
chci znovu se ohlédnout v pravý čas.

V Tvých čokoládových očích se opět ztratit,
však nelze ten čas nikdy vrátit.
Tu myšlenku již roky v hlavě nosím,
ještě jednou, snažně Tě prosím.

Ne, radši dvakrát, anebo stále,
do konce života, možná i dále.
Když má myšlenka k Tobě se rozletí,
ještě je na cestě, Ty chytíš ji vzápětí.

A i když se myšlenka na chvíli ztratí,
to, že Tě miluji stále platí.
Miluji Tě bezmezně a bezvýhradně,
ať už v noci, anebo ve dne.

Poslední dobou spíše bezvýchodně,
nevím jak zpět zažehnout pochodně.
Prorostl jsi hluboko do mých genů,
DNA, vlásečnic i všech axiomů.

V každé myšlence, každém kroku,
jsi se mnou stále již mnoho roků.
Možná jsem blázen, možná zbabělá,
já to však vážně takto nechtěla!

Že neřekla jsem Ti to již dávno? Vím.
Proč mrhám jen časem mým i Tvým?
Miluji Tě a vždycky budu,
s Tebou totiž nelze zažít nudu.

Znáš mne, však se mnou také ne,
je to prostě vzájemné.
Není to jenom „nějaké takové“...
Je to navždy a bude to světové!

Tak to má být, jsi-li ten pravý,
jen s Tebou mne život vážně baví!
A věřím, že čas to všechno spraví.
Budeme spolu věčně a napořád...

Máš-li mne, lásko, stále ještě rád?


S láskou PavčaA 




5/2017

Až shůry začne padat žluté teplo štěstí a lásky,
až louky rozkvetou petrklíči, ocúny
i zelenými trávy vlásky,
až jaro na naše dveře zaťuká
a přinese dobré všecičko,
až společně dozdobíme poslední vajíčko,
pak zima závistí popuká.
 
Něco nového určitě přijde zas,
všechno dobré se opět nastartuje,
miluji prostě ten jarní čas, 
kdy se vše duhovými barvami vymaluje.
 
Proč nevzbudit se ráno s úsměvem na tváři,
jenž ten jarní den ještě víc rozzáří?
A když se třeba jen na trh vydáme,
s milými lidmi se určitě setkáme.
 
Můžeme i ty neznámé zdravit,
s přáteli na lavičce se jen tak bavit.
Nezříkat se potěšení příjemného,
klidně si lahodné červené poručit,
brát však přitom ohledy na druhého
a řádně odpočívat se konečně naučit.

Je lehké milovat blankytné nebe,
jen tak se do louky položit...
Co však někdy těžší je, milovat sebe.
A to vám mohu doložit.

S láskou PavčaA

4/2017

Všem...

Jsem nic, jsem kapka, jen krůpěj rosy, jenž o pozornost málokdy prosí...
Jsem vše, co skrze mne zrcadlí se... Celý svět v jeho plné kráse.
V životě stále čekám na cosi, má existence je závislá na počasí a části dne,
hlavně ránu, kdy se vše rosí.
Paprsky slunce já v sobě vítám, jeho záři ráda útočiště skýtám.
Jsem kapka a těch je v moři! Leč naší čistotě se každý dvoří,
a kapka s kapkou i duhu tvoří. 
Tolik krásy!
A krása je vzácná, vždy těžko opouští se, zvlášť je -li ukryta právě v rose.
Každá krůpěj tu potřebná je, vždyť příroda je plná harmonie.
Proč jen to dovolím, procházet mnou? A stát se tak pro všechny bezednou?
Takhle to kapky prostě mají.
Celý den jen jsou, světu naslouchají, pak mnoho znají, až dech se z toho tají.
Když třeba jahody a maliny zrají, já zrcadlím jejich barvu, jak se červenají.
A jak sladké jsou... Ty se ale mají! Myslíte, že se znají?
Těžko. Pochybuji.
Já znám je však všechny do jedné, krásu i vůni. Jsou tak příjemné...
Občas chci být sama se sebou, snad jen malou chvíli, 
místo toho tu zrcadlím vážky i motýly.
Jsem krůpěj rosy, kapka, láska, jenž pohledem svým skrze sebe svět laská.
I má chvilka však přijde, jinak to ani nejde, s nocí temnou,
hvězdy když zrcadlí se, v celé své kráse, chtějí být jen se mnou, zdá se.
A nakonec měsíc, básník ten veliký, moudře promlouvá z oblohy,
ptá se mne na vlohy...
On zrcadlí jen směrem k nám a ptá se, jak já to dělám.
Co všechno vím, znám, a kde to ukryto mám?
Tolik otázek! Však stačila by jedna jediná.
Odpověď? Nejsem zase tak jiná, jen v tom, že nejsem jediná! 
Jsem krůpěj, jsem kapka v moři, však tisíce nás moře tvoří. 
A ty na svět dohlížíš sám. Z blízka i z dálky tě znám.
Koukáš na svět shora, já skrze sebe, aniž bych chtěla.
Už jsem se tak prostě narodila. 
Jsi jediný měsíc, který vídávám.
A tak ráda k tobě vzhlížím, když v noci svítíš nám, nejen kapkám,
prostě všem, než se rozplynem\'...
Pak rázem zmizí i to co nás tíží. 
Poté i my na tebe shora koukat dokážem\'. 
Tak vidíš, jak podobná ti jsem.
Jsem kapka, jsem krůpěj jen, co lásku v sobě nosí, 
a nejen ráno, když se vše rosí... Třeba i žízeň hasí...
Tak už se napij!


S láskou PavčaA


5/2017