Pro Tebe, vždyť víš…

Pohlédnu-li Ti, lásko, do očí,
mé srdce rázem do výšin vyskočí.
Pro ten pohled bych zemřít schopná byla,
proč já se jen tenkrát nezastavila?

Tak moc, byť beze slov, v něm řečeno bylo,
jako by prosil mne, zůstaň tu, vílo.
Přehrávám si jej v hlavě zas a zas,
chci znovu se ohlédnout v pravý čas.

V Tvých čokoládových očích se opět ztratit,
však nelze ten čas nikdy vrátit.
Tu myšlenku již roky v hlavě nosím,
ještě jednou, snažně Tě prosím.

Ne, radši dvakrát, anebo stále,
do konce života, možná i dále.
Když má myšlenka k Tobě se rozletí,
ještě je na cestě, Ty chytíš ji vzápětí.

A i když se myšlenka na chvíli ztratí,
to, že Tě miluji stále platí.
Miluji Tě bezmezně a bezvýhradně,
ať už v noci, anebo ve dne.

Poslední dobou spíše bezvýchodně,
nevím jak zpět zažehnout pochodně.
Prorostl jsi hluboko do mých genů,
DNA, vlásečnic i všech axiomů.

V každé myšlence, každém kroku,
jsi se mnou stále již mnoho roků.
Možná jsem blázen, možná zbabělá,
já to však vážně takto nechtěla!

Že neřekla jsem Ti to již dávno? Vím.
Proč mrhám jen časem mým i Tvým?
Miluji Tě a vždycky budu,
s Tebou totiž nelze zažít nudu.

Znáš mne, však se mnou také ne,
je to prostě vzájemné.
Není to jenom „nějaké takové“...
Je to navždy a bude to světové!

Tak to má být, jsi-li ten pravý,
jen s Tebou mne život vážně baví!
A věřím, že čas to všechno spraví.
Budeme spolu věčně a napořád...

...Máš-li mne, lásko, stále ještě rád?

S láskou PavčaA